Minulý týden jsem se poblila.

Tak. A bylo to. Po asi dvou letech se mi v rámci migrénového záchvatu, který za pomocí medikamentů obvykle zvládám, podařilo vyzvrátit to, co jsem předtím do staženého a žíznivého žaludku vší silou nacpala. A víte co? Ulevilo se mi od bolesti (A TO TEDA JE VÝHRA!) a navíc mám pocit, že každým blinkáním ze sebe strhnu jakési pouto strachu, stanu se silnější, pozitivnější.

Jak jsem zmínila, už ze mě není úzkostný fobik, ovšem zvracení pro mě bude stresové asi navždy. I tentokrát jsem se v koupelně modlila, ať žaludek zůstane v klidu. A jaké to teda bylo?

(odpusťte nechutnost, ale pochopíte, kam tím mířím)

Zaprvé, bylo mi fakt zle fyzicky. Migrénózní pulzující bolesti, ze kterých jsem lezla po stěně, nesnášenlivost pachů, světla, jídla, pití… a těsně před „tím“ slinění, opravdu zvedající se žaludek, né ten stažený, hyperventilační, jaký známe z cest autobusem, či ze sezení v kině.

… je to (zadruhé), jiný vjem. Se záchvatem úzkosti má jen málo společného, na takovéto ochranné chování (sezení na kraji řady, apod.) nebyl prostor.

Zatřetí, bylo to doma. Byla jsem doma, protože mi bylo zle. O to to bylo lehčí, jak asi víte, svou (!) koupelnu mám asi tak 3 metry od postele – ale když se na to dívám zpětně, za tu úlevu by stálo i „ohodit“ takový Václavák. Nicméně jsem se nechtěla na „to“ dívat, nechala jsem světlo zhasnuté – docela to pomohlo takovému tomu kratičkému momentu na začátku „selhala jsem, je to tady, je to nechutný“.

Začtvrté, byla jsem sama. Partner přišel asi půl hodiny poté, a já ho varovala, že ještě pořád mi je blivno a že je možné, že za chvíli vystřelím směr WC. Odvětil, že pokud mi nemůže nějak pomoci (nemohl, fakt jsem nechtěla nic jíst ani pít, a nějaké povídání? Hlazení? Ani nápad!), tak stejně bude v jiné místnosti pracovat – a kromě toho patrně i on se jednou bude muset „poblít“, takže by nějakou nevolnost určitě ustál.

Zapáté, z čistě fyzického hlediska to nebylo hrozné. Nepříjemné, ale dalo se to tak snadno, až jsem byla sama překvapená. Když jsem se kdysi poblinkala z migrény, tak mi takhle rozhodně nebylo.

Zašesté, bylo to DEN před odjezdem na prodloužený víkend do zahraničí. A tak jsem se trošku bála, že mi i tentokrát prášky na migrénu selžou a že se někde pobleju na lodi (ano, jeli jsme trajektem, fujtajbl… první jízda po asi 11 letech, a krásně přežitá přes dost citelné vlny), na náměstí, na trase k WC v hostelu bez vlastní koupelny, před partnerem. Nestalo se tak, atak přišel sice, ale bez nevolnosti a prášky zabraly, nicméně bych to asi určitě dala. Daleko horší by byla ta bolest – a nebo ten panický ochromující strach, co znám z minulosti. Takhle jsem se akorát – stále ještě zpomalená bolestí hlavy – trochu stresovala, ale nakonec jsem se rozhodla aktivně to ignorovat. Nenechám si strachem už nic pokazit!

A teď – kdyby některý z těchto šesti faktorů byl jinak, bylo by to jen další „stalo se“ zážitek? Nebo událost/trapas/trauma roku? Před několika lety bych přemýšlením nad toutou otázkou strávila věčnost, a nakonec bych si řekla, že jsem měla z pekla štěstí (sama, doma, úleva…), a že „další“ blití už tak snadné nebude. Dnes mám sílu to přejít, a víte co? I kdyby to přišlo někde jinde, i kdyby to (pardon) šlo nosem (stává se mi), i kdyby byli přítomni jiní, věřím, že bych to dokázala vzít jako součást nemoci stejně závažnou jako třeba horečka nebo pořádná zimnice nebo průjem – nebo i ta pitomá migréna. Všem čtenářům přeju, ať jsou na tom stejně či lépe – co nejdřív!