… neprojde měsíc, aby se na mě několik lidí neobrátilo s prosbou o pomoc. Dělám, co můžu, ale moc toho nezmůžu, můžu akorát ukázat, že nás není málo, že fóbie je celkem běžnou psychickou poruchou, zasmějeme se tomu, jak děláme to samé (vyhýbáme se určitým jídlům, dopravním prostředkům, šílíme z noroviru, klepeme se, panikaříme, a potom se naštváváme…), a snažíme se najít nějaký recept, jak z toho ven.
Tak pro ty, kteří sem budou kdy psát: dá se to potlačit. Fakt dá. A je nás už několik desítek, žen i mužů všech věkových kategorií, schopní aktivní lidé, kteří jsou frustrováni nejen těžkostmi života s fóbií, ale i absencí informací a odborné pomoci. Málokterý psycholog je bohužel skutečně „dobrý“, odhodlaný se do boje s fobií pustit a kvalitně a dlouhodobě se člověku věnovat. Kromě toho se každý den potkáváme s nepochopením okolí, což je taky opruz.
A to mě dnes napadlo jako téma:
jaká reakce okolí vám nejvíc vyhovuje? Ukliďnující (neboooj, nepobleješ se)? Bagatelizující (dyť jde o prd, v nejhorším se zebleješ)? Vtipálci (ti je blbě? To neva, bude švanda, až se pobliješ a přednášce!)? Něco jiného?
Osobně srabsky napíšu, že když je nejhůř, nejdřív sáhnu po pomoci někoho, kdo mě uklidní (ťuťuťu, to bude dobrý), i když vím, že to je vlastně vyhýbání se problému. Postupem času jsem si všimla, že se přelévám do roviny vtípků – a jsem za to ráda. Sama, když mám třeba migrénu a musím se někam dostat, spolucestujícím nadhodím, že mi je dneska nějak šoufl, že doufám, že nehodím kosu přes sedadlo… a nějak mi to uleví, že jsem ten strach s někým sdílela. Nojo, občas to někoho překvapí, že zrovna takové téma, ale těch echt šokovaných je málo.
Nicméně asi nikdo z nás netouží po „podpoře“ těch bez špetky pochopení. Vysvětlovat ignorantnímu okolí, co se děje – příjde mi, že někteří ten problém asi fakt nechtějí pochopit. Jsou rádi, že je to netrápí, a že „nejsou blázni“… Nevím, čím to je, zda-li tím, že se o fóbiích dlouho nemluvilo (a pořád moc nemluví), že jde o dost nepříjemnou poruchu, nebo zda se lidi fakt jen starají o sebe a ani se nesnaží vcítit do druhého. Ať je to první nebo druhý důvod: škoda.
Emetofobie: strach ze zvracení a jak ho přemoci 