(Asi) trpím emetofobií. Co teď?

Poznali jste se v diagnóze? Mlátíte se klávesnicí do hlavy, když čtete, co emetofobici vyvádí, protože je to „úúúplně přesné“? Když čtete o zběsilém mytí rukou a vyhýbání se dětem, které prodělaly střeví chřipku, je vám smutno a zároveň se trochu usmíváte, protože to znáte až moc dobře?

V dnešní internetové době, kdy přístup k informacím je stejně automatický jako dýchání. Každý (nejen) zdravotní problém a jeho možnosti léčby lze vyhledat, lze se rozhodnout, kterou cestou se vydáme. Emetofobie (či jiná fobie) není jinačí – pokud čtete tento post, pravděpodobně emetofobií trpíte buď vy nebo někdo blízký, o kterého máte starosti. Já nejsem ani lékař, ani psycholog, jsem jen jeden ze spolutrpících, a s vámi velice soucítím. Cílem tohoto článku je jednak dostat vaše již tak rozčeřené emoce dát trochu pod kontrolu a zároveň vám nastínit ideální „léčebný“ postup.

Bod první: emetofobii lze úspěšně léčit

Rozdíl mezi termíny léčit a vyléčit jsem nastínila v minulém postu. Ať je již oficiální stanovisko psychologů jakékoli, emetofobii lze potlačit tak, že vám nebude život kazit. Nebudete se již muset vyhýbat žádným situacím, a i když vás třeba napadne něco jako „a jéje, majonéza, co když se pak pobliju“ nebo „je mi nějak horko, co když to je střevní chřipka“, tak se dokážete uklidnit a situaci akceptovat bez přehnané reakce.

Bod druhý: nejste v tom sami

Skutečně ne, emetofobie je jedna z nejčastějších specifických fobií. Z mých zkušeností a ostatně i z tohoto blogu to je patrné. Fakt, že v tom nejsme sami, má ale ještě jednu dimenzi: nebojte se se svým problémem svěřit, otevřete se. Čím více se bude o fóbii mluvit, tím více se stane ve společnosti „normální“, akceptovatelnou, a tím méně vyšinutě se budeme pak při panickém záchvatu cítit. V okolí určitě najdete alespoň jednoho blízkého člověka, kterému se se svým problémem můžete svěřit. Často se pak tento člověk (či skupina lidí, např. nejbližší rodina) stane oporou, kterou můžeme kontaktovat v případě, že na nás jde panický záchvat – kolikrát mě osobně pomohlo jen zavolat informovanému blízkému, povídat si třeba o počasí, a pak jen podotknout, že zrovna mi není moc dobře, popsat záchvat. Člověk „nefobik“ je schopen vás uklidnit nejen cíleně (takové to „ťuťu, to bude dobré, neboj“), ale dokáže se na situaci podívat  realistického úhlu pohledu – „no co, tak se třeba pobliješ, dyť to je fuk. Jestli ti bude špatně, tak tě pak přijedu vyzvednout“). A také nás jistě dokáže pochválit a podpořit, když mu zavoláme PO panickém záchvatu – „vidíš, jaks to zvládla, jak jsi silná. Byl to jen záchvat paniky, a tys ho přemohla, za chvilku se té fobie zbavíme“.

Je možné, že si fakt, že trpíme fóbií (či jinou psychickou poruchou), někteří vyloží špatně. Nikdo nechce být za blázna, a v naší společnosti bohužel psychické poruchy nejsou stále ještě běžně akceptovatelným jevem. Kromě toho člověk, který panickou poruchu či fobii sám nepoznal, se bude jen těžko vciťovat do reality vašeho všedního dne. Přistupujte proto k okolí jako ke zaměstnanci, pro kterého máte špatnou zprávu: začněte pozitivně („jsi pro mě moc důlěžitý, důvěřuji ti, proto bych tě ráda poprosila o pomoc, protože mám problém, který mě trápí“), pak stručně popište, co vás trápí („myslím, že trpím fobií ze zvracení, já vím, že to asi zní komicky, ale dost mě to omezuje“ – plus nějaké konkrétní příklady), no a nakonec přidejte trošku naděje a pozitivního myšlení („lze to léčit, lze se toho zbavit, na světě tím trpí spousta lidí, jen na to sama nestačím a asi budu potřebovat trochu tvé podpory. Společně to určitě překonáme a můj život bude daleko kvalitnější“). Tímto se otevřete druhému – a asi ten druhý na vás bude chvilku koukat, ostatně asi to bude pro něj pořádný šok. Proto se nebojte mluvit, popisovat, odpovídat na otázky, dávat příklady. Není za co se stydět, jde o zdravotní problém, za který nemůžeme (nejsme žádní slabomyslní jedinci), třeba jako taková vyrážka, plíseň na nohou, chřipka nebo nedomykavost chlopně.

Bod třetí: vyhledejte profesionální pomoc…

A to od psychologa (terapeuta) či psychiatra (lékaře, který může občas i zastat roli terapeuta. Předepíše – narozdíl od psychologa – v případě potřeby léky užívané buď denně nebo při záchvatu paniky) – oba vás dokážou nasměrovat dále (např. psychiatr bude mít kontakt na psychologa, který se zabývá fobiemi, apod.). Pokud neznáte dobrého odborníka v tomto oboru, poradí buď google nebo i např. váš obvodní lékař.

Tento bod je stěžejním bodem celého programu. Jen odborník dokáže vyhodnotit vaši situaci a její závažnost a nasměrovat vás správným směrem – a hlavně zabránit prohlubování problému. Je velice pravděpodobné, že na fobii sami nestačíte. Jeden čtenář tu psal, že se vyléčil léčbou šokem – vypil spoustu mléka, udělalo se mu zle, pozvracel se, akceptoval celou situaci, a od té doby se cítí být svobodný. Je možné – a já mu to přeji!! – že skutečně s fobií zatočil, a taky bych ráda podotkla, že i sami se svým problémem můžeme posunout skutečně daleko (viz další bodu), ale fobie mají často komplikovanou příčinu nebo jsou tak hluboce zakořeněné, že expoziční terapie (léčba šokem) je dokáže třeba zmírnit, ale třeba také ne. Odborník vám navrhne řešení na míru, počítejte jen s tím, že ač vašim gurum na cestě za vysvobozením se bude on/ona, tak práci za vás neudělá. Psychoterapie vždy zahrnuje domácí úkoly a jiná cvičení!

Bod čtvrtý: … ale nepodceňujte samoléčbu

Pro anglicky mluvící: stručný a přehledný self-help program najdete například zde. Shrnují zde celou podstatu fobie i jejího vyléčení (výrazy v závorkách: umíme sami na tyto otázky odpovědět):

1. pochopíme a akceptujeme, že některé (které?) situace nám dělají problém (jaký?), že na ně reagujeme přehnaně (jak?). Chápeme, že reakce je neadekvátní, a že často náš strach je nerealistický. Cítíme, že nás fobie omezuje a snižuje kvalitu našeho života, a chceme tuto situaci změnit.

2. postupně to, čeho se bojíme, akceptujeme. V případě zvracení:

a. dokážeme si říct, že je možné, že se pozvracíme, ale není to náhodou jen další panický záchvat (statistika by tomu nasvědčovala)?

b. dokážeme se smířit s tím, že se prostě pozvracíme/chytneme norovirus. Nebudeme na to asi superhrdí, ale akceptujeme to jako součást běžného života (a to zvracení je). Lidé zvrací denně, je to reflex, který dokáže člověku zachránit život, ač je třeba nepříjemné nebo trapné. Zvrací děti, dospělí, staří, zvrací i moho dalších savců. Většina lidí bere zvracení jako bezvýznamnou epizodu.

K akceptování zvracení se lze dostat postupně nebo i šokem, záleži na vás, na vašem terapeutovi, i na tom, zda se bojíte „jen“ toho, že se sami pozvracíte, nebo i toho, když zvrací ostatní. Šoková (expoziční) terapie tu kdesi byla popsána, pro ostatní doporučuji cestu postupnou – určitě zabere minimálně několik dní, možná i týdnů, měsíců. Pokud narazíte na to, že další krok je pro vás příliš složitý, nebojte se nejprve poprosit někoho o pomoc (např. fotografie zvracejících lidí vyhledejte nejdříve za přítomnosti někoho jiného; ovšem je SUPERDŮLEŽITÉ, že dříve nebo později budete schopni si fotografie vyhledat a prohlížet sami!), a až pak „úkol“ splňte sami.

A jak tedy na postuné zvykání si? Inu nejdříve za pomocí googlu vyhledejte různé psané příběhy, které popisují zvracení. Na internetu je toho habakuk, zkuste deníčky z cest či příhody z pátečních bujarých oslav (alkohol a blití jsou již klasickou dvojkou…) – a nebojte se do googlování zapojit cizí jazyky (anglicky nař. vomit, vomiting, puke, puking, sick, barf, poddle of vomit, being sickatd.). Postupně pak přejděte na obrazové stimuly – je to teda v případě emetofobie lehce nechutnější, než třeba u takové fobie ze psů, kdy bychom si vygooglili nějakého labradora, ale princip je stejný: najděte obrázek louže blití. Koukněte se na něj. Sledujte pocity a „zvykněte si“. Najděte jiný obrázek, třeba, ehm, více zblízka. Pokud vám fotky dělají problém, zkuste nejprve kreslené obrázky/komixy, takové ilustrace v brožurách pro děti a mládež například (otravy houbami, bobulemi, alkoholem). Postupem času přejděte na fotografie zvracejících lidí/zvířat, opět si postupně zvykejte. Dalším stupěm jsou pak videa (to se budete divit, co se na YouTube všechno nenajde!); začněte třeba obyčejnými filmy (vděčné jsou snímky, ve kterých hraje roli těhotenství, přežírání se, chlastání. Sama si vybavuji nevinné blicí scény z Kdopak to mluví či Sám doma) a na nechutná videa z YouTube přejděte postupně. Opět si zvykejte, přijměte diskomfort. Dalším krokem bude taková procházka po městě – dooručuji v okolí hnusohospod a barů, případně i zábavné parky. Určitě někde narazíte na více či méně čerstvou louži zvratků, tak se kolem ní zkuste projít, podívat se na ní. Opět si zkuste zvyknout. Jako alternativu procházky doporučuji návštěvu rodiny s malými dětmi/kojenci. Kojenci si občas prostě ublinknou, některá batolata zvrací v autě co kilometr. Trochu extrémní alternativou by byla návštěva nemocného člověka (zvláště víme-li, že se nemůžeme nakazit), který zvrací, nebo číhání před piškotékou v pátek v noci… inu, prostě zkuste pohledat, poptat se, a najít situaci, kdy je možné, že uvidíte někoho zvracet naživo. Je možné, že jedna expozice nebude stačit, prostě počkejte, až poznáte, že dokážete to, že někdo v okolí zvrací, ustát… Sami určitě poznáte, jak toto „ustátí situace“ vypadá a jak se VY cítíte! Jako poslední zastávku, svatý grál v cestě za vyléčéním se, je situace, kdy se pozvracíme sami. Pomůže nejprve klid, buď tím, že jsme sami doma, nebo že je naopak nablízko někdo, kdo by kdyžtak mohl pomoci, podpořit. Stav zvracení se nejlépe navodí vypitím dávidla (teplá voda se solí – hodně teplé slané vody, několika litrů mléka, atd.), internet určitě napoví. Dále by bylo vhodné se dobrovolně pozvracet, když v domě/bytě jsou přítomni jiní, v autobuse, na ulici, ale to nebývá často prakticky proveditelné – a v mnoha případech to ani není nutné, neboť prostě cítíte, že byste to určitě ustáli, že se blití nebojíte — a to je přesně stav, kterého chcete v léčbě fobie dosáhnout a udržet si jej!

Bod pátý: alternativní terapie

Aneb Tonoucí se stébla chytá. Homeopatie, hypnoterapie, kineziologie, reiki, akupunktura… trpící člověk zkusí rád snad všechno, jen aby se problému zbavil, a stačí jen pár vteřin hledání, abysme poznali, že možnost vyléčit fobii vám nabídne mnoho léčitelů. Je možné, že někomu nějaká alternativní terapie od fobie pomohla. Sama používám při migrénách akupresuru a bylinky, kolikrát mi pomohla od kožních problémů homeopatie, ale v případě fobie vám řeknu jen jedno: věřte tomu, že základem úspěšné léčby emetofobie je fakt, že zvracení akceptujeme, ačkoli třeba není úplně pravděpodobné. Pokud vám třeba hypnoterapie pomohla dostat se do tohoto stavu, tak proč ne. Ale rozhodně nepočítejme s tím, že při nějaké léčbě (i alternativní) fobie za nás udělá práci někdo jiný! Chcete-li zkusit alternativní terapii, doporučuji ji zkombinovat s psychoterapií či alespoň s cílenou samoléčbou!

Bod šestý: vytrvej

Emetofobii lze léčit. Jde to ztuha, ale jde to si zvyknout.

Lze fóbii navždy vyléčit?

Hodně z vás (nás) se ptá, zda lze emetofobii vyléčit.

Nejprve bych ráda upřesnila termín „vyléčit“. Fobie je přehnaná neadekvátní reakce na určitou situaci či jev. Je možné, že ač tuto reakci dokážeme NĚJAKÝM ZPŮSOBEM (většinou kombinací samopomoci, psychoterapie, expozice, medikace – antidepresiva či prášky na uklidnění) potlačit, na stresující jev si zvyknout, tak nám stále to, čeho se bojíme, bude představovat určitou potíž. Bohužel slovo „potlačit“ evokuje nestálost, stav, kdy strach a panika mohou kdykoli vylézt z úkrytu a opět tropit neplechu. Zagooglíme-li, pak zjistíme, že se v souvislosti s fóbiemi setkáváme častěji se slovem léčit nežli vyléčit (ach, ještě, že máme v češtině slovesné vidy). Trošku mě to zamrzí, protože bych se ráda s fóbií rozloučila navždy, věděla, že už nikdy nebudu muset řešit kdejakou střevní chřipku v okolí, že mě nechá majonéza na hranolkách úúúplně chladnou, a autobusem jezdit budu moct i nacpaná k prasknutí.

Sama se za vyléčenou nepovažuji, zejména proto, že ačkoli dokážu normálně žít, do většiny situací se přes obavy dokážu dokopat, tak občas na mě příjde panický záchvat příjde. Nepodařilo se mi najít nějaký časový systém či pravidelnost, se kterou by panika přicházela. Prostě jsem si zvykla na to, že můj život je jako na vlnách – jednou je nějakou dobu (klidě i pár měsíců, let) dobře, jindy se panika hlásí o slovo téměř denně. Podotýkám, že emetofobie není mým jediným problémem: trpím opakovaně znovu se objevujícími středně těžkými depresemi a migrénami. Ve všech případech se jedná o problém chronického typu, nikomu se nepodařilo odhalit jejich přesnou příčinu (či kombinaci příčin) ani léčbu.

Zvracení není asi příjemné nikomu, a nikdo asi nebude rád a ochotně zvracet za svědectví ostatních. Nicméně strachovou reakci/paniku příznačnou fóbiím lze potlačit, a to téměř do vymizení. Když se mě člověk zeptá, co mě v životě nejvíc trápí, tak emetofobie bude na nějakém xtém místě. Pořád ve mně někde trošku bublá, ale není to nic, co by mě po většinu života nějak omezovalo. Když na mě jde panika, mám osvojenou celou řadu prostředků, které mi pomohou se uklidnit (dýchání, různá cvičení, a v poslední řadě pak i neurol, když se stresových podnětů sejde mnoho). Nepříjde mi, že kvalita mého života by byla nějak výrazně omezená kvůli panice či fóbii. Tak tomu ale nebylo vždy, tudíž posun v tomho běhu na superdlouhou trať je patrný. A jak jsem už jistě zmiňovala, klíčem je akceptovat zvracení jako takové a dostat emoce pod kontrolou, tj. umět se nad panický záchvat nadnést a situaci (a její případné následky) realisticky zhodnotit.

Teď jsem bohužel ve fázi deprese, a to teda pořádné. Příjde mi, že vlivem medikace a jiných stresových podnětů se o mě panika pokouší čím dál častěji. Hodlám se o tom zmínit psychologovi na příští návštěvě, třeba opravdu najdeme souvislost mezi emetofoií a depresí, tím pádem bych pak získala pocit, že mám fóbii ještě více pod kontrolou…

A vám všem přeji hodně sil!

Překvapuje mě, kolik nás trpících je…

… neprojde měsíc, aby se na mě několik lidí neobrátilo s prosbou o pomoc.  Dělám, co můžu, ale moc toho nezmůžu, můžu akorát ukázat, že nás není málo, že fóbie je celkem běžnou psychickou poruchou, zasmějeme se tomu, jak děláme to samé (vyhýbáme se určitým jídlům, dopravním prostředkům, šílíme z noroviru, klepeme se, panikaříme, a potom se naštváváme…), a snažíme se najít nějaký recept, jak z toho ven.

Tak pro ty, kteří sem budou kdy psát: dá se to potlačit. Fakt dá. A je nás už několik desítek, žen i mužů všech věkových kategorií, schopní aktivní lidé, kteří jsou frustrováni nejen těžkostmi života s fóbií, ale i absencí informací a odborné pomoci. Málokterý psycholog je bohužel skutečně „dobrý“, odhodlaný se do boje s fobií pustit a kvalitně a dlouhodobě se člověku věnovat. Kromě toho se každý den potkáváme s nepochopením okolí, což je taky opruz.

A to mě dnes napadlo jako téma:

jaká reakce okolí vám nejvíc vyhovuje? Ukliďnující (neboooj, nepobleješ se)? Bagatelizující (dyť jde o prd, v nejhorším se zebleješ)? Vtipálci (ti je blbě? To neva, bude švanda, až se pobliješ a přednášce!)? Něco jiného?

Osobně srabsky napíšu, že když je nejhůř, nejdřív sáhnu po pomoci někoho, kdo mě uklidní (ťuťuťu, to bude dobrý), i když vím, že to je vlastně vyhýbání se problému. Postupem času jsem si všimla, že se přelévám do roviny vtípků – a jsem za to ráda. Sama, když mám třeba migrénu a musím se někam dostat, spolucestujícím nadhodím, že mi je dneska nějak šoufl, že doufám, že nehodím kosu přes sedadlo… a nějak mi to uleví, že jsem ten strach s někým sdílela. Nojo, občas to někoho překvapí, že zrovna takové téma, ale těch echt šokovaných je málo.

Nicméně asi nikdo z nás netouží po „podpoře“ těch bez špetky pochopení. Vysvětlovat ignorantnímu okolí, co se děje –  příjde mi, že někteří ten problém asi fakt nechtějí pochopit. Jsou rádi, že je to netrápí, a že „nejsou blázni“… Nevím, čím to je, zda-li tím, že se o fóbiích dlouho nemluvilo (a pořád moc nemluví), že jde o dost nepříjemnou poruchu, nebo zda se lidi fakt jen starají o sebe a ani se nesnaží vcítit do druhého. Ať je to první nebo druhý důvod: škoda.

Minulý týden jsem se poblila.

Tak. A bylo to. Po asi dvou letech se mi v rámci migrénového záchvatu, který za pomocí medikamentů obvykle zvládám, podařilo vyzvrátit to, co jsem předtím do staženého a žíznivého žaludku vší silou nacpala. A víte co? Ulevilo se mi od bolesti (A TO TEDA JE VÝHRA!) a navíc mám pocit, že každým blinkáním ze sebe strhnu jakési pouto strachu, stanu se silnější, pozitivnější.

Jak jsem zmínila, už ze mě není úzkostný fobik, ovšem zvracení pro mě bude stresové asi navždy. I tentokrát jsem se v koupelně modlila, ať žaludek zůstane v klidu. A jaké to teda bylo?

Emetofobie na českém internetu

Zdrojů je stále žalostně málo. Vyhledávač z Internetu vytáhne zejména překlady a poté různé kusé zpovědi a žádosti na Doktorce či jiných zdravotních a zpovědních fórech. A to je škoda….

Přesto se na síti vyskytují obsáhlejší zdroje. Jedná se zejména o – ve stránkách hojně citovaný, avšak delší dobu mrtvý – blog. Dále každý zdatný hledaš najde blog Terezy Šťastné a její příběh na iDnes.cz. Lze jej pojmout jako celkem slušný úvod, ale.. co dál? Inu i na Facebooku se dá nalézt jedna tématicky spřízěná stránka, ale bohužel bez velkého vlivu.

Všechny zdroje mají jedno společné: autory jsou postižení, kterým připadá, že jsou na svůj problém sami, že „se snad pominuli“, že už na normální život snad nikdy nedosáhnou. Zoufalost a odevzdanost je více než patrná. Pojďme to pro jednou změnit! Protože emetofobie porazit JDE.

A propo, mimo české kybernetické luhy a háje je situace o mnoho lepší. Emetophoby.com je obrovské anglicky mluvící fórum, kde se člověk snad v jakýkoli denní či noční čas dočká reakce od spolutrpících. A vůbec, stačí do vyhledávače zadat emetophobia a uvidíte, že v tom opravdu nejsme sami.

Blog běží, sláva!

A já se tímto zavazuji jej pěkně udržovat a dále protěžovat. Samozřejmě vše je ještě v plenkách, proto omluvte kusovitost obsahu a jednoduché uspořádání webu. Dále pokud by se našel někdo, kdo by rád vypomohl jako autor, radil, administrátor, apod., určitě se pomoci nebudu bránit…