Blog běží, sláva!
A já se tímto zavazuji jej pěkně udržovat a dále protěžovat. Samozřejmě vše je ještě v plenkách, proto omluvte kusovitost obsahu a jednoduché uspořádání webu. Dále pokud by se našel někdo, kdo by rád vypomohl jako autor, radil, administrátor, apod., určitě se pomoci nebudu bránit…
Emetofobie: strach ze zvracení a jak ho přemoci 
Když fórum nefunguje, vložím sem motivační příspěvěk pro všechny, kteří se emtofobie chtějí zbavit: Od útlého dětství jsem trpěl touto fóbií. Ve svých 18 letech mě ale víc než kdy jindy začala kazit život, Způsobovala mi i něco, co bych nazval depresivními stavy. V té době bych dal vše za to, abych se emetofobie zbavil. Neměl jsem jen strach, že budu zvracet já, vadilo mi zvracení u všech okolo, přemýšlel jsem o něm každý den. Zkrátka emetofobie non plus ultra.
Na podzim 2012, nedlouho poté, co jsem na internetu našel definici této fobie (předtím jsem si myslel, že jsem jediný s tímto panickým strachem) jsem se rozhodl jednat a fobii jednou pro vždy vyřešit. Byly možné dvě cesty – pomoci si sám nebo požádat o pomoc odborníka. Nakonec jsem vyzkoušel první možnost. Na webu emetophobia.com jsem se dočetl, že jedna dívka v USA se z emetofobie vyléčila pomocí tzv. gallon of milk challenge (podrobnosti lze dohledat na googlu). Zkusil jsem přesně to samé, proběhlo to, čeho jsem se bál a z minuty na minutu byla fobie pryč. Všem emetofobikům přeju ten pocit, když si uvědomí, že již nemají strach. Byl jsem neskutečně fascinován tím, jak lze celoživotní psychický problém odstranit během chvíle. Musel jsem se jen přinutit přijmout fakt, že budu zvracet. Samozřejmě jsem se toho bál, ale vůle překonat fobii byla silnější. Díky praktické metodě, o které píšu výše fobie zcela zmizela a od té doby jsem zcela v pořádku.
Protože vím, jak hrozné je žít s touto fobií, píšu tento příspěvek. Na začátku je hrozné uvědomit si, že fobie odejde tak, že budete dělat to, čeho se nejvíc bojíte. Ale je to nevyhnutelné. Seberte odvahu. Vypijte nalačno 3 litry mléka. Ten proces následně není moc příjemný, ale jakkýkoliv den s emetofobií je ve výsledku nepříjeměnší. Ten pocit, když si uvědomíte, že to nebylo tak hrozné a fobie je pryč je lepší než vyhrát mistrovství světa v čemkoliv.
Taky bych na to chtěla mít sílu…zkoušela jsem to podobně řešit u psychologa léčbou šokem, ale vzdala jsem to…je to silnější. Radši budu celý život žít ve strachu, než bych se měla pozvracet…
vyléčil se někdo už???
Vyléčil. Samozřejmě, že záleží na závažnosti fóbie – u někoho lze skutečně mluvit o vyléčení, u těžkých fóbií, zvláště jsou-li spojeny s jinými problémy (deprese, atd.), lze pomocí KBT, medikace, atd. docílit stavu, kdy se projevy fóbie potlačí do takové míry, že člověk m§že žít (a užívat si) plnohodnotný život. Potlačení fóbie obnáší často osvojení si různých nástrojů, za pomocí kterých člověk nastupující panický záchvat vědomě potlačí. Jde to, a vyplatí se to. Přeju hodně síly ❤
Ahoj, chtěla jsem tě poprosit o email, že bych se tě trošku vyptala..jak si s tou fóbii aspoň trošičku zatočila. Trápí mě už několik let, vždycky nachvíli ustoupí a pak zase příjde. Stačí mi jen pomyslet na to, že by mi mohlo být špatně, nebo když jsem nachlazená, nebo když má někdo okolo mě střevní chřipku a okamžitě mě začne trápit panika..začnu se potit, tluče mi srdíčko, dávým se ( ikdyž nezvracím) a koušu si vnitřně rty ( můj zlozvyk)..snažím se tak tomu zvracení zabránit…a když mě u toho začnou napadat myšlenky, jakože už to takhle budu mít pořád a každý den, tak to už jsem úplně v prčicích…to si musím vzít prášek ze skupiny benzodiazepanů.Nepomůže třeba hypnóza nebo co zaručeně pomůže? Moje paní psycholožka mě učí techniky dýchání, ale já v ten moment to dýchání prostě neupotřebím…nejhorší je, že třeba večer začnu myslet na to, že třeba ráno by mi mohlo být špatně a pak opravdu ráno tu paniku mám. Tahle fóbie je opravdu hrozná, jako asi každá jiná, ach jo :(. Je nějaký způsob, jak ty myšlenky zastavit když příjdou? Asi je to hodně o vůli, že?
Pomoct nebo nepomoct muze ledacos, ja sveho casu zkousela i kineziologii… a popravde nejvic mi tam asi pomohlo to, jak jsem musela co tyden nekam dojet, a s nekym se o problemu bavit. To, ze ze me pak (nic ve zlem) dolovala pricinu problemu pomoci neaktivni pameti, to moc nepomohlo. Zarucene neni nic, navic kazda metoda vcetne medikamentu nemusi sednout kazdemu, a navic do kazde sance vkladame i sve vlastni nadeje a viru; kolikrat tato sugesce pomuze se uvolnit. Neexistuje zadna zazracna metoda – bohuzel, ale i bohudik. Pokud paniku a strach premuzeme sami, stoji za tim vzdycky spousta prace na sobe samem, a ta neprijde vnivec. Mne fobie hooodne posilila a poucila… a to i pres ty pitome zachvaty, ktere mi „okorenovaly“ zivot po tolik let.
Sama se domnivam, ze k premozeni fobie je potreba udelat nekolik zasadnich kroku – prvni je ten, ze clovek rozezna panicky zachvat, a umi se jakoby prenest z tela mimo nej a podivat se na ten zachvat jakoby zvenku (treba jak pises, kdyz kolem radi strevni chripka, tak si muzes rict – taaak, a uz je to tady, bije mi srdce jako o zavod, spatne se mi dycha, v krku knedlik, no ale za nejakou chvili to pomine – jako vzdycky). Takove opravdu uvedomovani si toho, ze telo reaguje na nejaky stresovy podnet (na informaci, ze se nekdo nekde poblil, nebo ze jsi neco snedla, ze jedes autobusem a muze ti byt blbe…), a tim padem si nazorne ukazat, ze panicky zachvat je jen prehnana stresova reakce. I to hodne pomuze, clovek pozna, ze zachvaty nejsou uplne iracionalni (ale fobie jako takova teda tak trochu je, aspon me to prijde), ze tam je nejaky „system“. Pak uz se da pomoci treba toho dychani nebo relaxace nastupujici zachvat odvratit, ale jako prvni je treba si uvedomit ten moment, kdy se v tom mozku „neco“ stane, neco preklikne, a roztoci se to kolo paniky. Proste nenechat to pitomy kolo se roztocit, i kdyz se toci tak rado, tak mu tu radost neudelat.
No a druhym velkym krokem je priznat si, ze kdyz se pobleju, tak se v podstate nic nestane. I dneska obcas „vyhledavam“ zpravy a vykriky, kde zase radi strevni chripka, zvlast kdyz mam pred sebou nejakou cestu nebo nejake jednani, a pekne mi to dokaze rano celkem postrasit, ze se obcas ani nenasnidam. Ale to se pak zastavim, jakoby „vyletim“ ze sveho tela, z te situace, a podivam se na to seshora, bez emoci, a reknu si – „fajn, nekde treba radi nejaky bacil, a treba je i nakazlivy, ale stejne toho moc neudelam – bud ho dostanu, nebo ne. Jo, umyju si ruce po WC a pred jidlem, ale vic toho neudelam, tak se tim nenecham stvat. V nejhorsim se pobliju – bud v praci, doma, na ulici, nebo v tramvaji. Jo, je to trochu nechutny, ale lidem se proste obcas udela spatne. A koneckoncu do lidi v tramvaji mi je prd, stejne akorat vsichni koukaj jak nasrany svestky, aspon budou mit doma co vypravet…“
Taky mi pomohlo jako expozicni terapie pomahat blizkym, ktere trapilo bliti. Treba kamaradi zasazeni kocovinou, nebo deti s virozou… Nejdriv jsem se donutila byt ve stejnem byte, takze obcas jsem i neco zaslechla nebo uvidela. Postupem casu jsem si rekla, ze proste jsem tu od toho, abych jim pomohla. Tak jsem se premohla, uvarila matovy caj, a donesla jim ho na pokoj, detem jsem precetla pohadku… ale jako nevolno mi bylo cely den. Kdyz jsem pracovala ve skolce, tam se nejake ditko poblilo co tyden…. a ona se ta reakce da natrenovat. Prece za to ten trilety capart nemuze, je chudak vystrasenej, tak jedna kolegyne „vytrela“ a druha ditko sla umyt a uklidnit. Ostatni prihlizejici deti to presly v pohode, vetsina si toho ani nevsimla, nikdo z toho trauma nemel, a i to na me pozitivne pusobilo…
… asi jsem ti moc nepomohla, ze 😦 ale ono fakt nic zazracneho neexistuje. No nic, dneska uz zadne strachy, udelej si teply caj a prohrej zaludek. Nejhorsi na cele fobii bylo uvedomeni si toho, kolik me ten strach, panicky zachvaty, utikani, zazvorovy kapsle, atd. staly casu, energie a penez. Fakt to za to pobilti se nestoji.
Hodne stesti!
myslím, že se vyléčit nedá…zkusila jsem naprosto vše a bez výsledku…. jen se s tím naučit žít…
Závidím lidem, kteří si v klidu strčí prsty do krku, když je jim zle, aby se poblili a ulevilo se jim.